Vypořádání vzájemných majetkových vztahů v nesezdaném soužití

Jedním z podstatných rozdílů při soužití v manželství nebo nesezdaném svazku je otázka majetkových poměrů. Občanský zákoník upravuje speciální majetkový institut, tzv. společné jmění manželů, které tvoří:

a) majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka 3),

b) závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Z ust. § 136 odst. 2 občanského zákoníku vyplývá, že společné jmění může vzniknout jen mezi manžely. Mezi druhem a družkou, ačkoli jsou jejich rodinné vazby obdobné, žádný speciální majetkový institut nevzniká a finanční prostředky vynakládané v rámci společné domácnosti nejsou v tomto směru nijak zvlášť právně ošetřeny.

Jak vyplývá z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2666/2010 ze dne 11. 11. 2010, majetkoprávní vztahy mezi partnery, jež společně založí rodinu, aniž by uzavřeli manželství, je třeba posuzovat podle obecných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (případně jiných obecně závazných právních předpisů) a nelze zde konstruovat žádnou speciální úpravu vypořádání majetkových práv pro tyto případy a tedy ani odlišný počátek běhu promlčecích dob v majetkových vztazích mezi spolužijícími osobami (k tomuto závěru srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 64/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 7161, CD 10/2009). Soudy jsou vázány zákonem a svou judikatorní činností nemohou nijak tvořit právní úpravu tam, kde absentuje výslovné znění zákona, přičemž se v projednávané věci není možné ani uchýlit k použití analogie (k čemuž patrně směřoval dovolatel, odkázal-li ve svém dovolání na otázku vypořádání společného jmění manželů jako problematiku obdobnou), jež je sice v občanském právu obecně umožněna ustanovením § 853 obč. zák., z dikce uvedeného ustanovení hovořícího o „občanskoprávních vztazích“ je však zcela zřejmé, že analogii lze použít v právních vztazích již vzniklých a nelze s její pomocí konstruovat nové právní vztahy založené například na soužití osob mimo rámec manželství bez opory v zákoně. Pokud tedy jde o řešení vzájemných majetkových vztahů při ukončení soužití druha a družky, jedná se zpravidla o náhradu investic, vynaložených na pořízení nebo zhodnocení výlučného majetku jednoho z partnerů. V těchto případech pak bývá podstatná otázka právního důvodu plnění a promlčení.

Takovým případem se zabýval Nejvyšší soud ČR např. ve věci sp. zn. 30 Cdo 1213/2007. Zde se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 2.452.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení s odůvodněním, že tuto částku půjčil žalované na koupi bytu, kterou jí uhradil postupně ve splátkách v období od 28. 4. 2000 do 9. 11. 2000 bankovními převody z jeho bankovního účtu na účet společnosti Q. D., s. r. o., jež předmětný byt vlastnila a žalované následně prodala; žalovaná však půjčku přes opakovanou výzvu nevrátila. Obvodní soud pro Prahu 10 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že účastníci žili v letech 1993 - 2004 ve společné domácnosti jako druh a družka a že žalobce zaplatil ze svého bankovního účtu v období od 28. 4. 2000 do 9. 11. 2000 za žalovanou deset splátek v celkové výši 2.452.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu označeného bytu, které se žalovaná zavázala zaplatit podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní ze dne 28. 4. 2000, jako budoucí kupující, uzavřené se společností Q. D., s. r. o., jako budoucím prodávajícím. Dne 15. 1. 2001 pak žalovaná uzavřela s uvedenou společností kupní smlouvu o převodu vlastnictví k tomuto bytu, na jejímž základě byl proveden vklad vlastnického práva žalované k tomuto bytu do katastru nemovitostí. V průběhu roku 2004 se vztahy účastníků výrazně zhoršily, došlo k jejich rozchodu a žalobce vyzval žalovanou dopisem ze dne 27. 9. 2004 k vrácení uvedené částky, přičemž jako lhůtu splatnosti stanovil 30. 10. 2004. Soud prvního stupně s ohledem na výsledky dokazování dovodil, že žalobce neprokázal své tvrzení, že předmětnou peněžitou částku žalované poskytl na základě smlouvy o půjčce (§ 657 obč. zák.), a stejně tak žalovaná neprokázala existenci právního titulu, který by ji opravňoval k tomu, aby si peníze ponechala. Žalobcem uplatněný nárok tudíž posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák., neboť žalobce za žalovanou plnil, co po právu měla plnit sama. Dospěl k závěru, že v důsledku důvodně vznesené námitky promlčení nelze žalobě vyhovět, když o obohacení žalované se žalobce dozvěděl zaplacením každé jednotlivé splátky dnem, kdy za ni splnil její platební povinnost vůči společnosti Q.D., s. r. o. Subjektivní promlčecí doba (§ 107 odst. 1 obč. zák.), která v daném případě počala běžet současně s objektivní promlčecí dobou (§ 107 odst. 2 obč. zák.) a která se váže k poslední žalobcem uskutečněné splátce dne 9. 11. 2000, počala běžet dne 10. 11. 2000 a skončila dnem 10. 11. 2002. Byla-li vznesena žalovanou námitka promlčení, nelze právo, které bylo u soudu uplatněno až dne 19. 4. 2005, žalobci přiznat. Pro úplnost soud prvního stupně s poukazem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu dále konstatoval, že ani kdyby byl v řízení učiněn skutkový závěr, že žalobce poskytl žalované požadovanou částku jako půjčku, přičemž její splatnost byla ponechána na vůli věřitele (žalobce), nebylo by možné s ohledem na vznesenou námitku promlčení žalobě vyhovět, neboť v takovém případě by se právo žalobce na vrácení půjčky promlčelo dnem 10. 11. 2003. K odvolání žalobce Městský soud Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze stejných skutkových zjištění a převzal i závěr soudu prvního stupně, že bylo-li poslední plnění žalobcem učiněno dne 9. 11. 2000 a žaloba byla podána dne 19. 4. 2005, došlo k marnému uplynutí subjektivní i objektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.). Za nadbytečné považoval odvolací soud úvahy o promlčení nároku žalobce v případě, že by se jednalo o plnění ze smlouvy o půjčce; v této souvislosti jen dodal, že je správný názor soudu prvního stupně opírající se o konstantní judikaturu, která dovozuje, že v případě půjčky, v níž nebyla doba splatnosti dohodnuta ani jinak stanovena, počíná promlčecí doba běžet dnem následujícím poté, kdy dluh vznikl. Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam v otázce, „zda mezi druhem a družkou může dojít k bezdůvodnému obohacení (tedy plnění bez právního důvodu)“, a pokud ano, zda „běh promlčecích lhůt počíná ode dne poskytnutí takového plnění anebo - jak se domnívá - až dnem následujícím po dni, v němž došlo k ukončení vztahu druha a družky“. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, jestliže dovodil, že v daném případě jde o nárok z bezdůvodného obohacení a že tento nárok je promlčen, „přičemž soud nesprávně počítá i běh promlčecích lhůt“. Navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není v daném případě přípustné. …Podle § 454 obč. zák. bezdůvodně se obohatil i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Skutková podstata bezdůvodného obohacení podle § 454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek: a) existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a b) splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Bezdůvodné obohacení v tomto případě nespočívá ve zvětšení majetku povinného subjektu, nýbrž v tom, že se jeho majetkový stav nezmenší v důsledku toho, že jeho dluh byl splněn třetí osobou; tento důsledek nastává v okamžiku, kdy věřitel plnění přijme. Existence právní povinnosti, která může vyplývat ze zákona, ze smlouvy či z jiné právní skutečnosti, je proto nezbytným předpokladem nároku podle citovaného ustanovení (zákon to vyjadřuje slovním spojením „po právu“), neboť bez ní by takto definovaný prospěch povinné osobě nevznikl. Právní povinnost proto musí existovat k okamžiku, kdy je subjektem, který za jiného plní, plnění poskytnuto. Pokud by totiž bylo poskytnuto plnění v době, kdy právní povinnost toho, za nějž je plněno, z jakéhokoliv důvodu zcela či zčásti již neexistovala (např. zanikla splněním, v důsledku rozvazovací podmínky odpadla, prekludovala se apod.), nelze hovořit o tom, že by plněním za jiného vznikl povinnému prospěch spočívající v nezmenšení jeho majetku. Této právní konstrukci odpovídá i úprava vztahu subjektů odpovědnostního vztahu za bezdůvodné obohacení - ten, kdo poskytl plnění, může náhradu požadovat nikoliv po tom, komu plnil, nýbrž po tom, jemuž jeho plněním bezdůvodné obohacení vzniklo, tedy po tom, za koho plnil. Jemu ovšem svědčí právo, aby vůči oprávněnému uplatnil všechny námitky, které mu v souvislosti s předmětnou povinností příslušely vůči věřiteli, tedy například i námitku zániku dluhu, jeho promlčení apod. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2093/2000). V posuzovaném případě bylo zjištěno (skutkový stav v tomto směru dovolatel nenapadá a skutková zjištění odvolacího soudu ani nepodléhají dovolacímu přezkumu), že žalobce zaplatil ze svého bankovního účtu v období od 28. 4. 2000 do 9. 11. 2000 za žalovanou deset splátek v celkové výši 2.452.000,- Kč jako zálohu na kupní cenu bytu, kterou se žalovaná zavázala zaplatit podle smlouvy o smlouvě budoucí kupní, jako budoucí kupující, uzavřené se společností Q. D., s. r. o., se sídlem v P., jako budoucím prodávajícím. Žalobce tedy za žalovanou splnil její dluh, ač sám takovou povinnost neměl. Uplatněný nárok žalobce je tedy třeba posuzovat podle ustanovení § 454 obč. zák. o bezdůvodném obohacení (své tvrzení, že předmětnou finanční částku žalované poskytl na základě smlouvy o půjčce, žalobce v řízení neprokázal). Podle § 100 odst. 1 obč. zák. právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo (§ 107 odst. 2 obč. zák.). Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat. Subjektivní promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy se postižený (oprávněný), jenž neplnil třetí osobě svůj dluh, dozvěděl, za koho plnil. S ohledem na jeden z předpokladů tohoto druhu odpovědnosti za bezdůvodné obohacení spočívající v tom, že mezi tím, kdo plnil, a tím, komu bylo plněno, bylo zřejmé, že je plněno za jiného, spadá zásadně počátek běhu subjektivní promlčecí doby v jeden den s počátkem běhu lhůty objektivní. Jestliže tedy žalobce plnil za žalovanou její peněžitý dluh, který se zavázala splnit podle ujednání obsaženého ve smlouvě o budoucí kupní smlouvě ze dne 28. 4. 2000 uzavřené se společností Q. D., s. r. o., se sídlem v P., jako budoucím prodávajícím, přičemž poslední splátku jako zálohu na kupní cenu bytu poukázal dne 9. 11. 2000 a nárok na zaplacení předmětné částky uplatnil u soudu žalobou ze dne 19. 4. 2005, stalo se tak po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho závěry jsou v souladu s hmotným právem i ustálenou judikaturou. Je tudíž zřejmé, že otázka „zda mezi druhem a družkou může dojít k bezdůvodnému obohacení, a pokud ano, zda běh promlčecích lhůt počíná ode dne poskytnutí takového plnění anebo až dnem následujícím po dni, v němž došlo k ukončení vztahu druha a družky,“ nemá pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, jak se dovolatel mylně domnívá, neboť citovaná ustanovení občanského zákoníku se uplatní i ve vztahu druha a družky (žádnou speciální úpravu bezdůvodného obohacení a promlčení při bezdůvodném obohacení občanský zákoník v tomto směru neobsahuje).Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalobce směřuje proti takovému rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl. V případě pořízení družstevního bytu druhem a družkou bývá situace obdobně komplikovaná, neboť podle ust. § 700 odst. 3 u družstevního bytu může společný nájem vzniknout jen mezi manžely. Pokud tedy družstevní byt, resp. členská práva a povinnosti v bytovém družstvu pořizují druh a družka, může být členem družstva pouze jeden z nich a je velmi obtížné zajistit investici druhého z partnerů, pokud se na pořízení bytu podílejí společně. Takovou situací se zabýval Nejvyšší soud ČR např. ve věci sp. zn. 28 Cdo 2716/2008. Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalovaném vydání částky 350.000,- Kč jakožto bezdůvodného obohacení, jež mělo žalovanému vzniknout tak, že od žalobkyně tuto částku přijal jako půjčku za účelem nabytí členských práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu pro sebe a právě i pro žalobkyni. Avšak tato práva a povinnosti nabyl žalovaný výlučně sám a zmíněný peněžitý obnos žalobkyni nevrátil. Soud prvního stupně žalobu zamítl s tím, že žalobkyni se nepodařilo prokázat uzavření smlouvy o půjčce. Žalovaný pak vyhověl podmínce žalobkyně, kterou mu sdělila při předávání uvedené částky (tedy že by chtěla být zapsána v nájemní smlouvě nebo aby byla sepsána smlouva o půjčce), když se žalobkyně stala spolu se žalovaným nájemkyní označeného družstevního bytu. Poskytnutí žalované částky tedy bylo a je konzumováno trvajícím nájemním vztahem žalobkyně k družstevnímu bytu. I kdyby pak ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného došlo, bylo by třeba přisvědčit námitce vznesené žalovaným, že nárok žalobkyně byl promlčen. Počátek běhu promlčecí doby by totiž bylo třeba vázat na okamžik předání peněz, tj. 22. 7. 1998. Odvolací soud k odvolání žalobkyně rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni uvedenou částku, a to včetně příslušenství. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení o tom, že částku 350.000,- Kč poskytla žalovanému jako půjčku. Naopak, věrohodným se jeví, že účastníci po té, co po rozvodu manželství obnovili soužití, chtěli vyřešit svou bytovou situaci tím, že získají byt větší. Dohoda účastníků tedy vyzněla v tom smyslu, že chtějí žít společně ve společném větším bytě. Z tohoto důvodu také žalovaný převzal od žalobkyně zmíněnou částku, aby ji použil právě na získání většího bytu. Nelze však souhlasit se soudem prvního stupně v tom, že žalovaný splnil podmínku ohledně vzniku společného nájmu účastníků k družstevnímu bytu. Dohodu o převodu členských práv a povinností k dotčenému bytu podepsal J. B. jako převodce a J. D. (žalovaný) jako nabyvatel, přičemž na základě této dohody byla na žalovaného převedena všechny členská práva a povinnosti, včetně práva nájmu k tomuto bytu. Teprve na základě této smlouvy o převodu byla uzavřena nájemní smlouva s bytovým družstvem. Vzhledem k tomu, že účastníci řízení nebyli v té době manželé, stal se členem družstva a nájemcem bytu výlučně žalovaný. Na tom nemění nic ani skutečnost, že v nájemní smlouvě je jako nájemce zapsána rovněž žalobkyně, neboť té vzniklo pouze odvozené právo užívání tohoto bytu. Toto právo bydlení žalobkyni zaniklo poté, co „zrušila“ soužití se žalovaným. Tímto okamžikem (jednalo se přibližně o polovinu roku 2005) také žalovaný získal bezdůvodné obohacení, neboť až v tento moment nebyla naplněna vzájemná dohoda účastníků o společném soužití ve společném větším bytě. Zároveň v tu chvíli začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba. Jestliže žalobkyně uplatnila svůj nárok u soudu v předmětném řízení dne 31. 8. 2005, učinila tak včas, a její nárok promlčen není. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání s tím, že jeho přípustnost dovozuje ze znění § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a jeho důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem. Dovolatel nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, jenž z jeho rozhodnutí implicitně vyplývá, tedy že k bezdůvodnému obohacení došlo v daném případě „plněním z právního důvodu, který odpadl“. Mezi dovolatelem a žalobkyní neexistoval žádný právem uznaný smluvní vztah, jenž by mohl být považován za právní důvod ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobkyně poskytla dovolateli uvedenou finanční částku a očekávala, že se vedle dovolatele stane nájemkyní předmětného bytu, k čemuž ovšem nedošlo. Jestliže na straně dovolatele došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, pak k němu došlo nejpozději v okamžiku, kdy se účastníci nestali společnými nájemci bytu, a vznesená námitka promlčení je tak zcela důvodná. Navíc, nemalá část nároku žalobkyně byla konzumována více než šestiletým bezplatným užíváním předmětného bytu, což odvolací soud rovněž nezohlednil. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby z výše vyložených důvodů napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu odvolacímu k dalšímu řízení. …Nejvyšší soud se předně zabýval tím, zda v daném případě skutečně vzniklo na straně žalovaného bezdůvodné obohacení. Podle § 451 odst. 2 obč. zák. je „bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“ Bezdůvodně se obohatí i ten, za něhož bylo plněno, co měl po právu plnit sám (§ 454 obč. zák.). Bezdůvodným obohacením se má přitom namysli objektivní stav, kdy bez právem uznaného důvodu došlo k přesunu majetkových hodnot od jednoho subjektu k druhému. V daném případě odvolací soud – oproti soudu prvního stupně – uzavřel, že žalobkyně se nestala vedle žalovaného společným nájemcem předmětného družstevního bytu, a tudíž poskytnutí žalované částky žalobkyní nebylo konzumováno jejím dosud trvajícím nájemním vztahem k tomuto bytu. Uvedenému závěru je třeba bez výhrad přisvědčit, neboť nabyvatelem členských práv a povinností v dotčeném bytovém družstvu se stal výlučně žalovaný. Ani nájemní smlouva mezi dotčeným bytovým družstvem a účastníky tohoto řízení uzavřená dne 31. 8. 1998 právo nájmu žalobkyni nemohla založit, neboť, jak stanoví kogentní § 700 odst. 3 obč. zák., u družstevního bytu může vzniknout společný nájem jen mezi manžely. Přitom i společné členství v družstvu může vzniknout jen mezi manžely (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 – 880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 1886). Odvolací soud však dospěl k závěru, že právní důvod plnění byl dán z jiné příčiny. Účastníci měli uzavřít „vzájemnou dohodu o společném soužití při společném bydlení“, za účelem jejíhož splnění převzal žalovaný předmětnou finanční částku. K odpadnutí tohoto právního důvodu pak došlo v okamžiku, kdy účastníci zrušili společné soužití, tedy někdy v polovině roku 2005. V téže chvíli došlo i ke vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalovaného ve výši odpovídající žalované částce. Dovolací soud se přes námitky dovolatele s tímto právním posouzením ztotožňuje alespoň co do závěru o vzniku bezdůvodného obohacení. Jednou ze stěžejních zásad soukromého práva je zásada autonomie vůle, tedy možnost osoby vlastní vůlí ovlivňovat a určovat své postavení v právních vztazích (zvláště pak v závazkových právních vztazích, kde se projevuje jako zásada smluvní volnosti) – přičemž jedním z jejich projevů je i svoboda (možnost) určení obsahu právního úkonu (viz i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1222/2007, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz; v podrobnostech viz též Hurdík, J., Fiala, J., Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva. Druhé, rozšířené a upravené vydání. Brno : Masarykova univerzita, 1997, str. 77 a násl.). Tato zásada vychází mimo jiné i z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a své vyjádření našla především v jednotlivých ustanoveních občanského práva (nejobecněji vyjádřeno v § 2 odst. 3 obč. zák.). Jedním z konkrétních a nejtypičtějších projevů této zásady je i možnost subjektů ve snaze co nejšířeji a co nejúplněji realizovat své rozmanité individuální potřeby, zájmy a preference v rámci smluvní autonomie uzavřít smlouvu, která není v žádném občanskoprávním předpise upravena. Tato možnost je vyjádřena v § 51 obč. zák. zakotvujícím právní institut tzv. nepojmenované smlouvy (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 – § 880. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2008, str. 412). Není tedy důvodu bránit subjektům občanskoprávních vztahů, aby takové právní úkony činily, pokud splňují všechny znaky právního úkonu a pokud neodporují obsahu nebo účelu zákona. Jestliže tedy odvolací soud v daném případě dospěl k závěru, že účastníci řízení uzavřeli takovou nepojmenovanou smlouvu, jejímž obsahem byla povinnost žalobkyně poskytnout žalovanému uvedenou částku za účelem získání konkrétního družstevního bytu a tomu odpovídající povinnost žalovaného takový byt obstarat a žalobkyni umožnit tento byt užívat za podmínek „společného soužití a bydlení“, pak se jednalo o právem uznaný důvod k poskytnutí uvedeného jednorázového plnění ze strany žalobkyně, jemuž odpovídalo plnění trvající ze strany žalovaného (předmět závazkového právního vztahu). Nelze proto přisvědčit námitce dovolatele, že žalovaná částka mu byla předána bez právního důvodu, a že se proto jednalo o bezdůvodné obohacení od samého počátku. V době, kdy žalobkyně se žalovaným sdílela tento byt a žila s ním ve společné domácnosti (§ 115 obč. zák.), nemohlo dojít k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, neboť v jeho majetkové sféře došlo sice ke zvýšení aktiv na úkor žalobkyně, nicméně zároveň žalobkyni plnil to, co podle výše uvedené dohody měl. Lze taktéž souhlasit s odvolacím soudem, že ke vzniku bezdůvodného obohacení mohlo dojít až v okamžiku, kdy žalobkyně přestala dotčený byt se žalobcem sdílet, neboť ze skutkových zjištění provedených oběma soudy není možné dovodit, že by platnost mezi účastníky uzavřené nepojmenované smlouvy byla časově omezena, jinými slovy řečeno, že by tato smlouva byla uzavřena „pouze“ na dobu určitou. Právní důvod, pro který žalobkyně poskytla žalovanému předmětnou částku, přestal existovat ve chvíli, kdy účastníci řízení zrušili společné soužití a společné užívání dotčeného bytu. Je však otázkou, kterak ve svém dovolání připomenul žalovaný, zda lze bez dalšího dovodit, že bezdůvodné obohacení žalovaného vzniklo ve vztahu k celé žalobkyní požadované částce. Je totiž možné, že žalobkyně část takto poskytnuté finanční částky konzumovala tím, že v bytě bydlela, aniž jakkoliv přispívala na nájemné, údržbu tohoto bytu či na náklady spojené s jeho užíváním. Pokud by tomu tak skutečně bylo, jednalo by se naopak o bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně, neboť v její majetkové sféře se takto vynaložené náklady negativně neprojevily, ač by se tak nepochybně stalo, kdyby si bydlení zajišťovala sama. Tímto aspektem souzeného sporu se však odvolací soud nezabýval. Právě uvedené souvisí i s úplným právním posouzením předmětné věci. Jestliže totiž odvolací soud dospěl k závěru, že mezi účastníky došlo k uzavření nepojmenované smlouvy s výše uvedeným obsahem, pak je otázkou, zda jednání stran této smlouvy spočívající ve „zrušení společného soužití“ v předmětném bytě nezahrnovalo projev vůle směřující k odstoupení od této smlouvy ve smyslu § 48 obč. zák. Pak by totiž připadala v úvahu aplikace § 457 obč. zák. a povinnost účastníků vrátit si vše, co podle takto zrušené smlouvy nabyli (tzv. restituční povinnost). Pokud by tomuto tak skutečně bylo, byly by závěry uvedené v předchozím odstavci irelevantní. Odvolací soud se však ani touto otázkou nezabýval, pročež je jím provedené právní posouzení nutno považovat za neúplné, a tím i za nesprávné. Z tohoto důvodu dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2, část věty za středníkem, a odst. 3, věta první, o. s. ř., rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V něm se odvolací soud bude zejména zabývat možností, zda zrušením společného soužití ve společném bytě nedošlo mezi účastníky řízení k odstoupení od uvedené nepojmenované smlouvy, a zda tak není na místě aplikace § 457 obč. zák. Pokud k takovému závěru nedospěje, bude se zabývat tím, v jakém rozsahu k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo s přihlédnutím k tomu, jak oba účastníci vynakládali prostředky na chod společné domácnosti.